peklo

tohle pretvarovani, o ktere se zrovna snazim, me jednou zabije. je to mozna jeste horsi nez jen bezmocne lezet a brecet...
jenze.

dneska prisel otec dopoledne domu a kdyz me videl v obyvaku u televize, kde jsem bezmyslenkovite prepinala programy, zajasal: hura, ty jeste zijes? uz jsem myslel, ze ani ne, tri dny jsem te nevidel. to musi byt depka jako blazen.

mel pravdu, tri dny jsem z velke casti prospala, jen abych nemusela byt vzhuru a fungovat. jist stejne nejim, a kdyz uz se donutim, tak se mi ve vetsine pripadu stejne nepodari v sobe cokoliv udrzet. a nic jineho na praci nemam. stejne se nemuzu k nicemu donutit.
vcera jsem prisla na to, ze meloun by docela sel, tak jsem s nim zaplacla zaludek.

pred chvili prisla mamka a jeji prvni otazka byla: uz jsi normalni, nebo porad nemam mluvit?
a tak jsem se rozhodla pretvarovat. nic jineho mi v tuhle chvili stejne nezbyva.
otec me premluvil, abych upekla kolace, ze pry to pomaha. o tom sice nejsem presvedcena, ale aspon jsem zamestnala ruce, hlavu jenom trochu. zrovna jsou v troube..
je mi zle... ze me samotne a z toho, co jsem vubec dopustila.

a to jsem si rikala, ze kdyz to prijde, tak to zvladnu. protoze jsem videla jenom ty veci, co mi vadi, a co jsou spatne. vzdyt jsem se dozvedela takove silenosti...
bylo to jako by do me nekdo bodal nozem, kdyz jsem cetla vsechno to, co si o mne mysli. kde jsem to vubec zila? v jinem svete? nikdy by me nenapadlo, ze se mnou ma takovy problem. a prave proto, ze jsem vedela, ze nic z toho, co o mne rika, neni pravda, jsem si myslela, ze to zvladnu. ze jsem vlastne byla obvinena z veci, ktere jsem nikdy nedelala a ani bych nikdy neudelala!
a ja to nezvladam.

znate to, jak se rika, ze si nikdy neuvedomujete, co mate, dokud o to neprijdete..? no jo, je to svata pravda.
nevim, jestli ma smysl nad tim porad premyslet, protoze v tuhle chvili stejne nic neovlivnim, i kdyz bych chtela zmenit tolik veci. tolik... a uz je pozde.

co se v takovych chvilich dela? chtela jsem jit pit, to se prece dela vzdycky.. jenze se nemuzu donutit, abych sla mezi lidi... abych to nekomu vypravela. a samotne se mi pit nechce. na to asi nemam.
proc jsme spolu nemluvili driv? dokud byla sance neco zmenit?

tohle cekani je to nejhorsi co muze byt. chtela bych to vyresit ted hned... jenze na to jsou potreba dva. a ja toho druheho do paru nemam.
moji smulou je i to, ze si neumim predstavit konec, nechci to tak. ja to proste sama neumim. i kdyz to nebylo idealni, ja vim... ale proste, mit nekoho, o kom vite, ze tam vzdycky je... priceless. a jeste po takove dobe? boze, vzdyt to nejde.

ten samy scenar. jen o rok pozdeji a v opacnych rolich.
tohle me asi dost zmeni, protoze nic uz nebude jako driv. to by prece ani neslo.

dava tohle vubec smysl? nemyslim si.
nic z toho nedava smysl a presto to tak je.
kde se stala chyba?
chtela bych jit spat, probudit se a zjistit, ze se neco pohnulo. ze je aspon neco jinak.
ale to se asi dlouho nestane.
tak jdu trpet dal. s pretvarkou.
choulit se neschopna premoct tu neuveritelnou bolest, ktera se slovy ani neda popsat.