done for now

tak to prislo...
a bylo to jeste horsi, nez jsem si dokazala predstavit.
celou dobu jsem se snazila drzet.
a kdyz rekl, ze uz musi a ja se obratila zady a sla...
tak to prislo naplno.
a v tu chvili
jakoby mnou projelo tisic nejostrejsich nozu.
treba to nebylo naposled.
treba.
tak jsem stezi sla a brecela.
az jsem dosla k autu.
a ono to neprestavalo.
tak jsem jen sedela a sedela..
a nevnimala nic kolem,
jen tu silenou uzkost.
ta me uz tyden kousek po kousku zabiji.
pohrava si se mnou.
rana jdou ztezka,
vzdyt neni pro co vstavat.
behem dne se to zlepsi,
vzdyt je tak krasne,
nemuzu jen bezmocne lezet.
tak se snazim,
ale pretvarovani mi uz nejde.
odpoledne melu z posledniho
a vecery?
ty jsou nejhorsi.
kdyz padne tma, tak si rikam,
jestli je vubec mozne se z tohohle dostat.
a tak jen lezim a brecim.
a kolem me ticho a tma.
snazim se,
ne ze ne.
jenze to nejde.
az samou unavou nakonec usnu.
jenze ten spanek, ktery bych potrebovala,
porad neprichazi.
ten kdy s ulevou spite celou noc,
nebudite se hruzou, neusinate opet se slzami v ocich,
a vite, ze bude dobre.
jen prezit do rana,
pak bude treba lip.
a je tu rano a ono lip neni.
je mi porad stejne hrozne.
jen ta bolest uz neni tak svirava,
spis me otupuje.
a tak cely den prezivam s myslenkou,
ze vecer se ta svine zase vrati.
a bude do me bodat ty tisice ostrych nozu.
to vedomi, ze nemuzu nic delat a nic ovlivnit,
jen cekat,
je zvlastni.
zvlastni ve spatnem smyslu slova.
pry to tak musi byt.
a tak premyslim.
neziju.
jen prezivam.